EMCEF Konference: Právo na informace, konzultace a účast v multinacionálních společnostech v gumárenském průmyslu a průmyslu zabývající se výrobou pneumatik

Zpráva z EMCEF konference: Právo na informace, konzultace a účast v multinacionálních společnostech v gumárenském průmyslu a průmyslu zabývající se výrobou pneumatik konanév Paříži 20. -21.1.2005. Ve dnech 20. -21. ledna 2005 organizovala EMCEF (Evropská federace horníků, chemiků a energetiků) v Paříži konferenci zástupců odborů sdružujících pracující v gumárenském průmyslu a členů Evropských podnikových rad (dále EVP) působících v odvětví výroby pneumatik.
Přes obecnou zmínku o gumárenském průmyslu v názvu konference se tato jednoznačně soustředila na sektor výroby pneumatik, jehož význam potvrdila účast významných bossů pneumatikárenských koncernů Michelin a Pirelli.
Cílem konference bylo hledat v diskuzích cesty rozšíření nástrojů k lepšímu informování a konzultacím zaměstnanců odvětví výroby pneumatik v současné etapě globalizace tohoto odvětví.
Konference se účastnilo téměř 50 zástupců z Rakouska, Belgie, Česka, Francie, Německa, Řecka, Itálie, Lucemburska, Holandska, Polska, Maďarska, Slovenska, Španělska a Turecka. Pozvání bohužel nevyužili zástupci Velké Británie a Slovinska.
Českou republiku zastupovali místopředseda OS ECHO sekce chemie Pavel Skulina, člen Evropské podnikové rady Continental a předseda ZO Barum Continental spol. s r.o. Otrokovice Jan Minařík a Ing. Lenka Jíchová, která má ve své působnosti mezinárodní činnost svazu.
Konferenci zahájil a řídil Oraldo De Toni, politický tajemník EMCEF. Úvodem konstatoval stálý růst odvětví pneumatik, tvrdý konkurenční boj hlavních producentů, provázanost s ostatními odvětvími průmyslu a dopravy. Zmínil očekávané dopady nové evropské legislativy (REACH), povinnosti recyklovat v budoucnu 100% použitých pneumatik a plastů.
V souvislosti s realizací tzv. Lisabonského procesu zdůraznil význam sociálního dialogu v odvětví a v těchto souvislostech informoval o reorganizaci pracovních výborů EMCEF a začlenění sektoru gumárenství v rámci průmyslového výboru.
Po tomto úvodu následovaly vystoupení zástupců jednotlivých zemí, kteří o stavu sektoru výroby pneumatik podali zevrubné informace jednak ve svých vystoupeních, jednak vyplněním strukturovaného dotazníku, který zpravuje příslušný výbor EMCEF (výstup bude zveřejněn na webových stránkách EMCEF).

Pokud shrneme vystoupení účastníků, můžeme je rozdělit do dvou základních skupin.
V první jsou tzv. země tradiční evropské patnáctky, ve kterých dochází většinou k omezení výroby (např. v rakouském Semperitu výroba pneumatik skončila) a logickému poklesu zaměstnanosti v sektoru (Francie o 20%). Jednotlivé země se potýkají se svými specifickými problémy (např. v Itálii není zájem o práci v sobotu a v neděli). Rovněž španělské a belgické pneumatikárny se potýkají s problémy vyplývajícími s malými objemy výrob v tamních podnicích.
Optimistický pohled na současný vývoj sektoru zazněl ve vystoupení kolegů z Lucemburska a Německa, ale i u nich se objevovaly jednak temné prognózy do vzdálenější budoucnosti (zazněl názor, že do 30 let nebude v Německu žádný výrobce pneumatik), jednak nutnost změny některých pohledů na úlohu tzv. sociálního státu. Německo obecně tíží nedostatek mladých uchazečů o zaměstnání navíc v nevhodné vzdělanostní struktuře.
Zazněly vážně míněné úvahy o hledání cest, jak umožnit zaměstnávání lidí v oboru výroby pneumatik do 65 let věku.

Druhou skupinu představovali zástupci tzv. nových zemí EU, tedy Polska, Česka, Maďarska a Slovenska. Do těchto zemí výrobci pneumatik významně investovali a převedli tam, ze známých důvodů nižší ceny práce, velké objemy výrob.
V kontextu poměrů na pracovních trzích těchto zemí poskytují tito investoři, ať je to Continental v Česku a na Slovensku, Michelin, Goodyear a Bridgestone v Polsku nebo Pirelli v Maďarsku, nadprůměrnou výši mzdy a efektivní způsob organizace práce. Rovněž z pohledu sociální politiky bylo působení těchto firem v daných zemích přítomnými odboráři hodnoceno kladně.
Velmi zajímavé a specifické bylo vystoupení tureckých kolegů. V zemi působí Pirelli a Bridgestone a chovají se podstatně jinak než v zemích unie. V současnosti platí v Turecku s ohledem na „bezpečnost státu“ zákaz stávek, kolektivní vyjednávání se realizuje pouze za podmínky minimálně 10%ní odborové organizovanosti. Zaměstnavatelé této skutečnosti pochopitelně využívají a sociální standardy jsou s odvoláním na nečlenství v EU výrazně nižší. Zásadní problémy mají turečtí kolegové s prosazováním principů, které se v Evropské unii rozumí pod pojmem sociální dialog. Systém informování a konzultování zástupců zaměstnanců prakticky neexistuje. V neformálních diskuzích turečtí kolegové vyjadřovali jednoznačný zájem o vstup do EU, od kterého očekávají nastolení unijních standardů sociálního dialogu.

Velmi zajímavé, a pro nás přítomné odboráře v mnohém „poučné“, bylo vystoupení Christiana Tschanna, ředitele firmy Michelin pro Evropu. Ve svém rozsáhlém exposé konstatoval mimo jiné skutečnost, že trh pneumatik představoval v roce 2003 71 miliard dolarů a podíl Michelin na tomto trhu představuje téměř 20%. Konstatoval velké možnosti růstu (až bude mít každý Ind a Číňan čtyřkolového miláčka, to budou kšefty, k tomu ruský trh, prostě pohoda.) Ale je zde jedno podstatné ale. Výrobci přece nebudou vozit pneumatiky do Asie, oni je tam vyrobí (ostatně kaučuk z Malajsie je takříkajíc v sousedství).
Zcela na rovinu konstatoval, že 35 hod. pracovní týden ve Francii je překonaná záležitost, nehodná následování. Ostatně v Asii jsou zaměstnanci ochotni pracovat za výrazně nižší mzdy podstatně déle.
Z pohledu akcionářů, a těch je u Michelinu 65% zaměstnanců, (ukázka lehké schizofrenie) je prý akcentovaná skutečnost, že jsou-li v západní Evropě mzdové a osobní náklady 100, pak ve východní Evropě jsou 30 a v Asii se pohybují pod 10. Stále opakované klišé o nezbytnosti flexibility pracovní doby se vinulo jako červená nit nejen ve vystoupení pana Tschanna , ale opakoval je ve své velmi nepovedené přednášce i personální šéf Pirelli Sergio Vergani. Ten jednoznačně odmítl možnost sociálního dialogu na evropské úrovni a odkázal jej na národní úroveň a v dalším obhajoval postup Pirelli v Turecku odkazem na podstatně vyšší mzdy, než je v této zemi zvykem.
Němečtí zástupci v EVP Continentalu a EVP Goodyearu a Dunlopu v diskusi těmto názorům neodporovali a v jejich vystoupení bylo cítit obavy z reforem, které německé hospodářství čekají a které budou mít negativní dopady rovněž na tradiční jistoty německých zaměstnanců.

Za zmínku ještě stojí vystoupení zástupce Evropské Komise Laurenta Sellése, který vysvětlil souvztažnost direktiv EK směrem k automobilovému průmyslu, pokáral Velkou Britanii za rezignaci na vlastní automobilový průmysl (pochopitelně s výjimkou Rolls-Royce a Bentley) a optimisticky pohovořil o lisabonském procesu, známém pod sloganem dohnat a předehnat do r. 2010 USA.
Tlak na pracovní trh a sociální standardy dosažené v minulosti je masivní a bude pokračovat. Do kontextu tohoto konstatování vhodně zapadá informace Rogera Sjöstranda, politického tajemníka EMCEF, o zatím neúspěšných pokusech novelizovat směrnici Evropské komise 94/45 o Evropských podnikových radách.
Problém s nejednotným výkladem pojmů konzultace a informace tedy zůstává nezměněn. Strana zaměstnavatelů zastává názor nic na směrnici neměnit, takže zůstává jen nepatrná naděje, že se podaří něco „uhrát“ v rámci legislativního procesu známého Konsultace 2.
Směrnice tedy zůstane s velkou pravděpodobností beze změny.

Závěrem snad jen pár poznámek. Sledovat a účastnit se jednání této konference bylo cenné pro potvrzení současných tendencí vývoje evropské ekonomiky v daném sektoru. Měli jsme možnost vyslechnout vize managerů velmi úspěšného sektoru ekonomiky, a i když mnohé nebylo řečeno takříkajíc na plná ústa, pod čarou bylo jednoznačně cítit, že „úspěšnost“ firem budou stále více platit řadoví zaměstnanci. Velmi smutné je pak konstatování faktu, kdy posedlost managerů tzv. ekonomickým růstem je víceméně obecně přijímán jako nezvratitelný přírodní úkaz typu tsunami či zemětřesení.


Pavel Skulina